SVĚT LIDÍ S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM | PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2007

“Já bych s mentálně postiženými lidmi nemohl pracovat. Obdivuji ty, kteří to dokáží, ale já na to fakt nemám.“ Toto je typická rétorika lidí, kteří nemají s mentálně postiženými lidmi žádnou osobní zkušenost. Vychází z prvního dojmu, který pocítí při prvním setkání. Pojďme si říci, proč je první dojem z mentálně postižených tak špatný a jací jsou vlastně ve skutečnosti?

Mistři špatného prvního dojmu

Opravdu první kontakt s mentálně postiženými není zpravidla příjemný. Na druhou stranu bývá to zpravidla nejhorší zážitek, který s nimi míváme. Čím déle s nimi pracujeme, tím je máme raději.

Špatný pocit, který máme při prvním setkání s nimi, vyplývá především z kontrastu mezi jejich mentální kapacitou a dospělým vzrůstem, eventuálně z případných abnormalit, které u dospělých lidí jinak špatně snášíme - slintají, huhlají, mají jako děti intenzivní sklon k fyzickému kontaktu, jejich vzhled většinou neodpovídá našemu ideálu krásy apod.

Přerostlé děti

Je těžké přijmout fakt, že lidé s mentálním postižením nemají před sebou žádnou vizi tzv. úspěšného života. Nikdy nebudou manažery, nevystudují žádnou "pořádnou" školu, nezaloží rodinu, celý život budou "viset na krku" rodičům. Tento fakt však netíží tyto lidi, ale nás, na kterých tyto životní úkoly leží celou svou vahou. Ne oni, ale my bereme jako svou velkou prohru, kdybychom alespoň z části tyto životní úkoly nenaplnili. To, že jim tento životní plán nedokážeme odpustit je především svědectvím o tom, že sami v těchto oblastech nemáme jasno, a že sami pracně hledáme svou dospělou životní identitu.

Jakou měrou naměříte, takovou vám bude naměřeno...

Jestliže nejsme schopni odpustit postiženým lidem jejich handicapy, nebudeme schopni sobě odpustit svoje vlastní handicapy. Uvědomme si, že naše neschopnost přijmout postižení druhých lidí se okamžitě promítne do sebehodnocení, když podobné postižení zasáhne nás či naše blízké. To bohužel není vzletná fráze, ale prostý důsledek toho, že i naše mentální kapacita je omezená. Jeden hodnotový žebříček, který upřímně v hloubi duše zastáváme, máme přirozený sklon aplikovat nejen na druhé, ale i na sebe - i když samozřejmě ne úplně stejnou měrou.

Potřeba aktivity a práce

Lidé s mentálním postižením mají potřebu tělesného pohybu i fyzické práce. Bohužel těch je v moderní společnosti pomálu. Dříve byly schopné místní komunity absorbovat určité procento mentálně retardovaných, stačí si vzpomenout na Otíka ve filmu Vesničko má středisková, ale dnes s nárůstem intelektuální práce těchto příležitostí ubylo. Díky tomu se mentálně retardovaní propadají sociálními síty, protože ztratili své přirozené místo v našem světě.

To jinými slovy znamená, že jim dlužíme něco, co by jim přirozeně daly předchozí generace. Totiž důstojné místo v našem světě, kde by cítili, že je lidi mají rádi i přesto, že jim nebyl přán větší intelekt. Inu, někomu nenarostou ruce, někomu intelekt, někomu charakter. Řečeno vzletně, je přeci jen lepší nemít IQ než nemít páteř.